Obyvatelé Łęk a jejich potomci ve světě. Kam došli, proč odešli tak daleko a co teď dělají? Povyprávěli nám o svých osudech, volbách a vášních.

Jan Randýsek

Kdyby se příběh lásky jeho rodičů, Češky a Poláka, odehrál trochu jinak, možná by dnes Jan Randýsek bydlel v polské vesničce Łęki Dukielskie a ne v Brumově-Bylnicích poblíž Zlína. Osud tomu ale chtěl jinak. Po vojně Honza nepřestával pátrat po své polské rodině. Našel ji, až když mu bylo přes čtyřicet. Nikdo neměl pochybnosti – To je celý taťka – řekla na přivítanou setra jeho otce.

Kdy jsi poprvé navštívil Łęki?

Dnes už si to nepamatuji přesně, ale určitě to bylo v 70. letech minulého století. Nebyla to však ale opravdová návštěva, mám na mysli, nepřijel jsem tehdy do Łęk schválně. Navíc i když se tehdy mluvilo o bratrských zemích, nebylo jednoduché vyjet za hranice, ani do Polska ne. A tak jsme se společně se ženou vydali na výlet do těchto končin. Jeli jsme mimo jiné z Dukly do muzea v Bóbrce. Odpojili jsme se od zbytku skupiny a vysedli jsme v Równem, odkud jsme přišli pěšky do Łęk. Neměli jsme však tehdy spoustu času. Ptali jsme se v několika domech na rodinu mého táty Jana Wierdaka, ale bohužel, poslali nás do nesprávného domu. Museli jsme se vrátit, aby skupina neodjela bez nás.

Ale věděl jsi, že se tu ještě vrátíš?

Ó, ano. Byl jsem si jist. Koneckonců, hledal jsem svého otce od doby, co jsem vyrostl. Bral jsem si mapu a díval jsem se, kde je vesnice, ze které pocházel. Má matka o něm mnoho věděla, znala i jeho adresu před vojnou. Věděl jsem, že ho musím najít. Psal jsem na úřad ve Varšavě, odepsali mi ale, že o něm nic nevědí. Později jsem psal na úřad do Krosna, nakonec mi odepsali, že můj tatínek už nežije. Umřel 21. února roku 1946, v den svých 46. narozenin, narodil se roku 1900. Pohřbili ho na hřbitově v Krygu, kde v tu dobu pracoval. Takže v době, kdy jsem navštívil Łęki, jsem už věděl o tom, že nežije. Chtěl jsem ale najít jeho rodinu. Věděl jsem, že pocházel z Łęk Dukielskich a že měl dvě sestry, bratra a bratrance.

Jan Wierdak, otec Jana Randýska – stojí první zprava společně s matkou Agnieżkou z Barylů, starším bratrem Władysławem a sestrami Bronisłavou a Antonínou. Fotografie byla pořízena pravděpodobně kolem roku 1908, na prahu domu v Łękach Dukielskich, který se zde stále ještě nachází.

Otec Jana Randýska, Jan Wierdak, sedí na trávě jako první zprava. Z levé strany sedí jeho matka, Agnieżka z Barylů Wierdaková, vedle ní její další děti: nejstarší Władysław (sedí na trávě z levé strany) nejmladší Antonína (na kolenou) a Bronisłava. Z pravé strany sedí Aniela z Fryšků Barylová (švagrová Agnieżki) se svým nejstarším dítětem. V poslední řadě stojí uprostřed Regína z Czajkowských Barylina, matka Agnieżky a prababička Jana Randýska. Vedle ní její mladší dcery: Ludwika, po muži Jaraczová a Franciszka, po muži Czelny.

No právě, u některých příbuzných jsi vyvolal poplach. Obávali se, že jim možná budeš chtít vzít majetek po otci? Nebyli rádi, že ses náhle objevil.

Naštěstí se tak nezachovali všichni. Většina z nich byla velice ráda. A nejmladší sestra mého otce, Antonína, čili má teta, neměla pochyb a při pohledu na mě až vykřikla: To je celý taťka! Okamžitě jsme si padli do gustu. Stejně tak to bylo s mými bratranci, především se Zbyškem, synem druhé sestry mého otce – Bronislavy, se kterým se dodnes navštěvujeme a máme se moc rádi. Nebo s Tadeášem – synem Vladislava, staršího bratra mého otce. Poznal a spřátelil jsem se také s bratranci mého otce, s Leonem a Fréďou. Zjistil jsem, že věděli o tom, že existuji, ale neznali podrobnosti. Opravdu, ani v těch nejodvážnějších snech jsem si nepředstavoval, že po čtyřiceti letech se má rodina tak rozroste, že budu mít tolik bratranců z otcovy strany. Jak to jen zdraví dovoluje, stále se navštěvujeme. Dvakrát jsem byl v Łękach ještě i s matkou, která už nežije a potom se svou ženou, s dětmi a dokonce i s vnuky. Navštěvuji bratrance v Zakopaném.

Honza Randýsek často navštěvuje svého bratrance v Zakopaném.

Vlastně, přivezl jsi, a to hned dvakrát svou matku, Boženu Randýskovou. Byla velice dojatá během návštěvy v Polsku.

Ano, stála nad mohylou otce na hřbitově v Krygu a plakala. A poté zasadila na jeho hrob růže. Ona mého otce velice milovala. Koneckonců bylo to vzájemné. Osud pro ně byl ale krutý.

                        

Rodiče Jana – Božena Randýsková a Jan Wierdak

Ty růže mluví za vše. Symbol jejich lásky s trny. Povyprávěj o tom.

Můj otec, Jan Wierdak, přijel do České republiky do práce v ropném výzkumu. Pracoval v dole, v Hodoníně na Moravě. Jak jsem se dozvěděl od svého bratrance Zbyška, pracovali s ním také další obyvatelé Łęk – Kuba Kołacz, František Kołacz a Michal Zborowský. Mimochodem můj děda, Jakub Wierdak tu také pracoval a zde i zemřel. Je pochován na hřbitově v Brně. V té době, kdy tu můj budoucí taťka pracoval, bydlela má mamka nedaleko, v Mistříni, u svého strýčka. Její strýček měl  tam řeznictví a hospodu a moje mamka mu ji pomáhala vést. Taťka a další Poláci tam přicházeli na obědy. No a tak se poznali. Já jsem se narodil 18 srpna roku 1932 v Malé Lhotě, v okrese Valašské Meziříčí. Rodiče pak bydleli společně v Bystřičce. Chtěli se vzít.

Proč to tedy neudělali?

Nebylo to tak jednoduché. Aby se mohl otec oženit, musel by zařizovat dokumenty z Polska. Kdyby to však udělal, nebylo vyloučeno, že by se musel vrátit do armády a to on nechtěl. A potom musel náhle odjet z Česka do Polska.

Zleva: Jan Wierdak s otcem Jakubem a matkou Anežkou z Barylů.

V rodině se povídalo, že prošel zelenou hranicí, čili prostě z Česka uprchl.

Ano, musel to udělat. Od mamky vím, že tehdy pracoval u Bati. Měl své auto a vykonával pro tuto známou firmu ze Zlína transportní služby. Prostě vozil boty. Jednoho dne, jeden z jeho řidičů způsobil nehodu a otec věděl, že následky budou pro něj jako pro majitele auta velmi vážné. Rozhodl se proto odjet do Polska. Mamka mi vyprávěla, že mu na odjezd zašila peníze do podšívky kabátu. Rozloučili se a slíbili si, že si budou psát.

      Na vedlejší fotografii a níže otec Jana – Jan Wierdak

Pamatuješ si, ve kterém roce to bylo, když otec odjel z České republiky?

Nevím to přesně ale mohl to být rok 1937. Měl jsem tehdy čtyři nebo pět let a pamatuji si otce jako v mlze. Pamatuji si vlastně takovou situaci, že jsem s ním seděl na motorce. Nic více.

A co dále?

Ticho. Moje matka od otce neobdržela ani jeden dopis. Teď vím, že ani on od ní nedostával korespondenci, i když sobě oba psali.

Jak to? Co se stávalo s dopisy?

Tátovy dopisy mámě zadržovala její sestřenice Marie, která byla jako její sestra. Byla starší od mé matky a pečovala o ni, neboť matka mé matky, čili má babička, byla ve Vídni.

Proč to dělala?

Protože nechtěla, aby má matka čekala na otce. Měla za to, že z té známosti nic nebude. Tak se snažila přesvědčit matku, že táta na ni zapomněl, že nepíše a že už má určitě jinou holku. Nakonec tomu mamka uvěřila.

Ale jak víš, že Marie ty dopisy zadržovala?

Prozradila to mé matce před smrtí, asi ji hryzlo svědomí.

No dobrá, ale Tvá mamka také psala dopisy otci.

Ano. A on ty dopisy také nedostával. Její dopisy zase schovávala jeho sestra. Sama mi to řekla. Přiznala se.

To je neuvěřitelné, jemně říkajíc, i když na jazyk přicházejí ostřejší slova…

Očividně obě rodiny nechtěly, aby se ti dva znovu setkali. No a pak vypukla válka. Když jsem já začal po otci pátrat, tak už nežil. Jak jsem již říkal předtím, umřel krátce po válce, v roce 1946. Nikdy se neoženil. Určitě byl také přesvědčen, že na něj má matka zapomněla. Ale vím, že to tak nebylo, i když založila rodinu a měla ještě dcerku, mou nevlastní sestru.

Hrob Janova otce na hřbitově v Krygu.

Máš po svém otci nějaké památky?

Jen pár. Měl jsem po taťkovi hodinky, a zde musím poznamenat, že můj taťka opravoval hodinky. Krásné, takové tehdy žádný z kluků v okolí neměl. Byl jsem na ty hodinky velice pyšný. Ale přecházel jsem přes řeku a spadly mi do vody. Už jsem je nenašel. A ještě boty jsem měl po otci. Chodil jsem v nich, když jsem dospěl. Takové pořádné kožené boty od Bati. Ale ochodil jsem je. Takže po otci nic nemám. Od své polské rodiny jsem obdržel několik fotografií. A doma zůstala otcova knížka, jako zaměstnance firmy Baťa.

To je jediná památka po otci – otcova pracovní knížka, který u Bati rozvážel boty. Pod otcovou fotografií je založená fotografie syna Jana.

Nyní se o svůj nevšední příběh dělíš s vnuky. A dříve se synem a dcerou. Jak to přijímají?

Ano, má rodina zná příběh mých rodičů. Koneckonců v jejich žilách koluje polská krev. Dcera Jana a syn Rosťa se mnou několikrát byli v Polsku. A stejně tak vnuci: Jan junior, Veronika a Dominika.

Jan Randýsek s rodinou – fotografie, kterou dal Jan své tetě Antoníně v roce 1975. Pravděpodobně tehdy se setkal s rodinou v Polsku poprvé.

A na padesáté výročí svatby jsem pozval svou ženu Anežku na sentimentální cestu do Polska, po stopách mého otce. Koneckonců jsem napůl Polák. A potomek łęczanina, jasná věc.

Vyslechla Jolanta van Grieken-Barylanka